Mendelova univerzita v Brně 

Rozhovor s docentem Pavlem Máchalem

28. 11. 2017 -

Na druhou část rozhovoru se můžete podívat na našem youtube kanálu ZDE.

Jste členem hnutí SOL, za které jste rovněž v zastupitelstvu. Jak byste toto hnutí definoval a jaké jsou jeho hlavní cíle? 

Hnutí SOL neboli Sdružení občanů Lesné bylo založeno v roce 2014 a to po předchozím období, které lze nazvat aktivistickým. Lidé, kteří v něm byli angažováni se snažili o to, aby Lesná nebyla developersky zahlcena novými objekty. O Lesné je známo, ostatně ten název tomu napovídá, že jsou zde dosti velké mezery mezi domy vyplněné trávou nebo porosty. Proto je to Lesná. Je to krásné místo, které bylo vyprojektováno po vzoru helsinského sídliště Tapiola. Bylo postaveno a zachováno do doby, kdy se o ně začali zajímat developeři a chtěli zastavět zelené plochy mezi domy. Z tohoto důvodu vzniklo naše hnutí, které se v roce 2014 transformovalo na politické hnutí a kandidovali jsme v komunálních volbách. V těchto volbách jsme s přehledem zvítězili a s 22% a devíti mandáty z 35 členného zastupitelstva a samozřejmě ten náš cíl je pořád stejný. Ale už se nesoustředíme jen na Lesnou, ale na celou čtvrť Brno-sever. Chceme, aby tato část Brna byla výstavní skříň a krásně se zde žilo, pracovalo a odpočívalo.

Můžete nám prozradit, jaké nejvýznamnější investice plánujete v městské části Brno – sever?

Rekonstrukce polikliniky na Lesné, to je velmi významná investice. Na Masarykově základní škole a na základní škole na Lesné budou vybudovány kluziště s umělým ledem , které bude možné využívat celoročně. A pak jsou to drobné investice, které se týkají udržování rozsáhlého bytového fondu Brno–sever.

Byl jste prorektorem pro koncepci, rozvoj a IT. Jaké významné věci jste v této funkci vykonal?

Těch věcí byla za čtyři roky mého funkčního období celá řada. Osobně považuji za úspěch vznik dlouhodobého záměru. Vysoké školy každých pět let připravují dlouhodobé záměry, ve kterých představují svůj budoucí rozvoj. Kolegium rektora se podílelo na tvorbě koncepce v tzv. facilitovaných seminářích a z výsledků jsme sestavili dlouhodobý záměr, který byl dáván ostatním školám za vzor. Poprvé jsme v něm definovali poslání, vizi a strategické cíle. Konkrétní cíle s konkrétními daty a zodpovědnými osobami. Byl to poměrně velký úspěch, protože tato vize je známa v komerční sféře, ale na akademické půdě se nedělala. Univerzita v tom pokračuje dodnes a jsem tomu nesmírně rád. Dále se nám podařilo postavit novou menzu pro studenty čili pavilony X a M. Rovněž se nám podařilo se nám koupit a rekonstruovat budovu Fakulty regionálního rozvoje a mezinárodních studií od České spořitelny. Problematičtější byla diskuze kolem univerzitního informačního systému. Když jsem nastoupil do funkce, tak jsem chtěl, aby univerzitní informační systém byl řízen lépe než doposud. V té době byla skupina zaměstnanců informatiky už rozhodnuta, že odejdou do vlastní firmy a budou pro školu dělat outsourcing. Využili toho, že jsem požadoval dokumentace, zdrojové kódy apod., a odešli. V této chvíli bylo třeba urovnat vztahy mezi touto outsourcingovou firmou a námi, což se nám povedlo. Poté jsme na dostali dotaci z ministerstva, šlo o projekt na inovaci informačního systému. Bohužel projekt nebyl dokončen a po dvou letech se v něm dále nepokračovalo. 

Přijal jste kandidaturu na post děkana fakulty. Poté jste však na setkání všech kandidátů odstoupil. Můžete nám říct, jaké byly Vaše motivy?

Dnes vám už můžu říct, že jsem věděl, že odstoupím. Moje podpora nebyla tak silná jako u ostatních kandidátů. Chtěl jsem pouze říct pár slov kandidátům a senátu. Považoval jsem to za nutné, protože si myslím, že vést fakultu není jenom o židli a taláru, ale i mnoha jiných věcech.

Jak se dá skloubit práce učitele a městského zastupitele?

Vzhledem k tomu, že práce učitele je flexibilní a lze ji přizpůsobit povinnostem zastupitele, tak se to dá skloubit poměrně dobře.

Co Vás zaujalo na projektovém managementu, když jste se s ním poprvé setkal? Proč právě projekty?

Na projektovém managementu mě zaujalo a neustále mě fascinuje to, že vím, co chci, do kdy to chci udělat a za jakou cenu. Už jsem si zvykl i v osobním životě všechno překládat do projektů. Ať je to dovolená, plánování rodinných záležitostí, vždycky si to v hlavě překlopím do projektu a mám to naskládané i s harmonogramem a s rozpočtem.

Který ze všech Vašich dosavadních projektů považujete za nejúspěšnější a který naopak za neúspěšný?

Tak já začnu tím neúspěšných projektem a tím byl projekt e- Farmer. To byl mezinárodní projekt na univerzitě, který byl realizován vždy dvěma partnery z každé země Visegrádské čtverky. Vždycky to byla zemědělská univerzita dané země a agrární komora. Majitelem projektu byla privátní softwarová firma z Košic, která vše řídila velmi podivným způsobem. Nakonec jsem pochopil, že jí nešlo o nic jiného, než dostat na konci písemné vyjádření, že projekt byl úspěšný. Že byl neúspěšný, to nikoho nezajímalo. Byl neúspěšný, ale bylo řečeno, že je „fully successful“. Byly to vyhozené peníze. Skutečně. A úspěšný projekt bylo například zavedení systému workflow ve firmě, ve které jsem pracoval a měl jsem toto na starosti. Všechno klapalo, považuji to za velice úspěšný projekt.

Práce projektového manažera je často velice náročná a stresující. Jaké je Vaše doporučení na zvládání takového stresu?

V projektu jde především o práci s lidmi, ti vás stresují. Neplní zadané úkoly a to vás stresuje. Máte zpoždění a to vás stresuje. Vždycky se snažím mít kolem sebe tým lidí, na které je spolehnutí a kteří mě do toho stresu nedostanou. Nutno říct, že se to ne vždycky podaří, protože člověk se nějak prezentuje a pak přijde k práci a je to úplně o něčem jiném. To je průšvih. Když takováto situace nastane, nesmíte to brát fatálně. Povzneste se nad to, okamžitě najděte řešení a s úsměvem pokračujte dál. Jak říkal Jan Werich: „Močálem temným podél bílých skal.“

Jaký by měl být ideální student projektového řízení?

Vzhledem k tomu, že jsem byl také studentem, tak vím, že se studenti ve svých vlastnostech nijak zásadně nemění. Ani já jsem nebyl ideální student, takže to toleruji. Ale jestliže se rozhodnu, a já jsem před takovým rozhodnutím kdysi stál taky, se něčemu věnovat, tak se tomu věnuji naplno a snažím se být aktivní. Nemělo by to být jedním uchem tam a druhým ven, pak přijde zkouška, tak se to naučím. Myslím si, že student, který si zvolí tuto specializaci by měl být aktivní a zajímat se. Byl bych rád, aby studenti pochopili, že setkávání se na například projektových odpoledních, organizování konferencí a podobně je důležité a je důležité být aktivní. A oni to zatím vždycky pochopili.

Co jste jako student nejhoršího provedl?

V době, kdy jsem studoval, jsme nebrali moc vážně některé věci, které berete vážně například v Akademickém senátu. Faktem je, že ten tehdy ani neexistoval. Mě absolutně nezajímalo, kdo je rektor nebo děkan. Pro mě bylo důležité, abych udělal zkoušku, co budu dělat večer a kde přijít k nějaké brigádě. Takže ten čas jsme si dirigovali tak, abychom měli čas se všechno naučit, abychom dostudovali a nevypadali u toho jako blbci. Za co se stydím, to vám klidně taky řeknu, ale nebudu nikoho jmenovat. Stalo se to hned v prvním ročníku, když jsem třikrát neudělal chemii. Tehdy nebyla možnost opakovat, prostě třikrát a dost. Pak bylo možné si ještě požádat o tzv. děkanský termín. Tehdy se za mě přimlouval jistý známý mého dědečka. Poté, co jsem to po třetí neudělal, mě pan profesor, který mě zkoušel, přitáhl jako malého kluka za dědečkovým známým a řekl mu: „Podívej se, za koho se přimlouváš!“ V tu chvíli jsem pochopil, že na to musím jít jinak. Styděl jsem se, ale trošku se mi to srovnalo v hlavě.

Čeho si na studentech nejvíc ceníte?

Pokud jsou upřímní, mají zájem, neberou věci jako zbytečnou povinnost a jsou slušní. Lidé by v žádném věku neměli být arogantní. Člověk by měl být slušný a chovat se tak, jak by si přestavoval, aby se ostatní chovali k němu.

Kde jste zažil svoji nejkrásnější dovolenou?

Nejkrásnější dovolenou jsem strávil v Indonésii a to vzdor tomu, že jsem jel s cestovní kanceláří Livingstone, která je známá tím, že organizuje horské túry a podobně. Mám jisté zdravotní obtíže a túry nejsou nic pro mne. Nicméně před čtyřmi lety jsme s manželkou narazili na nabídku zájezdu jménem „Indonéská pohádka – pohodový zájezd“. Vyslal jsem tedy manželku do cestovní kanceláře, aby se zeptala, jestli rozumíme stejně slovu pohodový. Ujistili ji, že tam jezdí i lidé našeho věku a nečekají nás žádné túry ani výšlapy. Nemám spočítáno, na kolik sopek jsem vylezl. Nejdřív jsem nadával a skřípal zuby, ale když na to vzpomínám, tak to bylo pěkné. Viděli jsme celou Jávu a Bali. Byla to pěkná dovolená.

Čeho byste chtěl ještě ve svém životě ještě dosáhnout?

Víte, já už jsem ve svém životě dělal snad všechno. Od prostého referenta přes ekonoma závodu až po ekonomického náměstka, finančního ředitele a generálního ředitele. Potom jsem se rozhodl učit, protože v jistém věku jsem si řekl, že chci studentům předávat to, co jsem se v životě sám naučil. V devadesátých letech jsem občas chodil přednášet na lesnickou fakultu a tehdy jsem zjistil, že když člověk říká něco, co prožil a nemá to naučené z knihy, tak to studenti berou jinak. Neumím přednášet to, co jsem se naučil pouze v knize. Umím přednášet to, co jsem s knihou prožil. Rozhodl jsem se pracovat na univerzitě, stal jsem se prorektorem, dodělal jsem si vzdělání čili jsem habilitoval. Mám rád svoji práci a rád bych učil dál a myslím si, že to je pro mě takový vrchol.

Děkujeme za rozhovor.

Rádo se stalo.